Běh na hranici sil, běh pokory, běh naprostého smíření se vším a se všemi - to je Spartathlon.
"Není zázrak, že jste ho dokončili, zázrak je to, že jste měli odvahu se postavit na start."
Nedokončili jsme.
Stručná a výstižná zpráva, která opouštěla ve formě SMS naše mobily. Co víc k tomu dodávat. Zprvu byla i pro nás tahle skutečnost frustrující, nepochopitelná, i když jí každý rok co Spartathlon trvá, posílají vždy dvě třetiny účastníků.
Těžko se smiřujeme s tím, že něco nevyšlo.
Spartathlon je dráždidlo, které vás dokáže hlodat do morku kostí, drásá vás na povrchu i zevnitř a přesto už ve chvíli kdy odstupujete si říkáte, "vrátím se!" Zase se budu trápit na silnicích a cestách mezi Athénami - Korintem a Spartou. Zase do sebe nechám prát boha slunce Apollóna, zase mi bude blbě, ale na to kašlu, já tam chci být, já tam musím být, protože to že jste mezi těmito lidmi neznamená, že byste byli lepší nebo horší ultramaratónci, to znamená, že jste mezi lidmi, kteří jsou zasaženi šípem Spartathlon. A ten nelze vyndat, ránu očist a zašít a prostě jít dál. Tenhle šíp znamená, že jste zasaženi něčím co nelze ani popsat, co se musí zažít. Ale protože jste už zasaženi šípem "run", tak si zasloužíte vědět co je to šíp "Spartathlon," takže se o to alespoň pokusím.
Když vybíháte v sedm ráno pod Athénskou Akropolí a celý ten houf běžců (letos čítal 217 ženských a mužských hlav) vybíhá na trať s očekáváním a vírou, "tak teď se to určitě povede?"
Zatím je příjemný chládek, nikdo nezávodí, tady už všichni dávno vědí, že nejdůležitější je přežít prvních 160 km do hor a pak už se to nějak dobojuje. Pomalu se proplétáme uličkami Athén, obíháme stavební uzávěry, které tady zbyly ještě z doby, kdy Řeci finišovali, aby vše stihli než začne Olympiáda. Teď už je to jedno, kdy to dodělají, už je nikdo nehoní, už se na ně nikdo nezlobí, když to nebude včas, a tak to tady bude možná i za rok. Přece nejdůležitější je si ten život užívat a pak teprve to ostatní.
Běžíme dál, dostáváme se na okraj Athén a vybíháme na dlouhý běh okolo pobřeží, kde když se podíváte dopředu před sebe, vidíte v dálce zatím sice rozmazaně, ale čím dál tím víc jasněji obrys cesty až do Korintu. Takže vidíte co vás bude čekat příštích 60 km běhu. Docela hezká představa, že? Jsme na20. km v městečku Aspropyrgos. Kromě probouzejících se obyvatel městečka nás přišli pozdravit i žáci místní školy, což se neobejde bez obligátního plácání do dlaní. Děti to potěší a nám dodává novou energii. Nalevo od trati jsou vidět zbytky starého města a tak si připravuji foťák a pořizuji pár snímků, abych si mohl později lépe vtisknout do paměti atmosféru tohoto krásného místa. Sbíháme k moři a nastává jeden z nejhezčích úseků, pod námi krásné tyrkysové moře s množstvím větších či menších lodí, vše lemované spoustou palem nebo borovic. Občas je vidět krásné útesy, dokonce tu leží na boku jeden převrácený tanker, což sice není moc idylická podívaná, ale na druhou stranu to dokresluje celou scenérii. Sluníčko už začíná pěkně přikládat pod kotel, a tak se začínáme na občerstvovačkách kromě pití a jídla zajímat o kýble s vodou k opláchnutí a ochlazení.
Tady už začínají odstupovat první závodníci. Možná se to zdá někomu předčasné, když se připravovali na závod dlouhý 246 km a nyní už odstupují po 30 - 40 nebo 50 km, ale znáte to, když vás začne něco trápit a vy máte před sebou ještě třicet hodin těžkého běhu, tak zvažujete, zda je rozumné se trápit třeba dalších 10 hodin a pak, až se přejde do kopců, toho stejně nechat, nebo odstoupit nyní a být tak třeba prospěšný ještě někomu jinému. To je právě to co dělá Spartathlon Spartathlonem a odlišuje jej od ostatních závodů. Vnímání ostatních, sounáležitost, vědomí, že i když zrovna já nebudu letos tím šťastným,který se dotkne v cíli nohy krále Leonidase, tak ještě mohu být hodně prospěšný jiným.
Posledních 15 km před Korintem dosti houstne doprava, probíháme nejméně příjemnou částí tratě. Kolem nás jsou rafinérie a zdi různých závodů apod. Prostě jako byste probíhali 15 km dlouhými pražskými Vysočany. Tady dostává psychika hodně zabrat, není se kde odpoutat, sluníčko řádí čím dál víc a 70 km v nohách už je taky znát. Navíc to vše umocňuje skutečnost, že těch prvních 81 km do Korintu musíte zvládnout docela rychle, a to tak, že z Korintu byste měli vybíhat nejpozději v 16.30. To znamená, že to musíte zvládnout v čase do 9 a půl hodiny.
V Korintu si můžete dát masáž, dostanete pořádné jídlo (nudle se zeleninou a sýrem). Většina běžců pokračuje hned dál. Na jídlo už nemáte moc pomyšlení, protože sluníčko už se vám propálilo až do žaludku, jediné na co máte ještě chuť je tak pořádná studená koupel, vychlazený pivo (před očima vám místo Redbulu začínají létat andělíčci s plzeňským). Teprve nyní vše opravdu začíná. Než sluníčko zajde, tak musíte přežít ještě nějaké tři hodinky a přitom uběhnout alespoň 22 km. Zdá se to sice jako maličkost, ale jen doma v pokoji s nohama na stole. Když ty nohy klepou svoje neustále staccato do rozpáleného asfaltu, tak je to docela o něčem jiném. Na dokreslení představy o tom jak to pálí tenhle malý postřeh. Na občerstvovačce si vezmete do ruky láhev s vodou, je ještě docela vychlazená, zprvu vychutnáváte její blahodárné účinky. Necháte si část na další kilometry, které vás čekají než doběhnete na další občerstvovačku. Ale co to? Když se chcete znovu napít, tak už máte pocit, že pijete horký čaj, no vidíte, teď mě napadlo, že by nebylo od věci si přibalit do ledvinky i pytlíky s čajem, určitě by to bylo příjemnější pití, než ta horká břečka. Ještě si necháte třetinu, se kterou se za chvíli polijete, protože už jste zase suchý jak troud. Ucuknete bolestí a rozhlížíte, se kdo to po vás cáká horkou vodou, nad sebou akorát uvidíte ústí láhve, z níž vytéká tak horká voda. Žádný div, když tady teplota na slunci už osciluje někde mezi 45 - 50 stupni, a to znáte z dálnice, že silnice je vždycky ještě o pár stupňů teplejší a tu láhev přeci jenom nesete blíže silnice.
"Sakra mám tohle za potřebí, kterej blb mě sem poslal", honí se vám hlavou. Pak si uvědomíte, že ten blb jste vy sám a běžíte dál.
Stmívá se a vy se těšíte na stín a zimu v horách. Začínají vás ale rozčilovat všechny díry, který tady Řeci snad nechávají schválně abyste si dolámali hnáty. Prostě už vás rozhodí naprosto všechno. Je vám blbě, nemůžete se podívat na žádné jídlo, pivo tady neteče, tak co tady vlastně dělám. Nakonec se dostanete do těch vysněných hor, skoro je přelezete a když slézáte, blbě šlápnete a vše se vám rozplývá před očima. Je to sen nebo se mi to zdá, to jsem se plahočil a trpěl 160 km, abych nakonec skončil jak pako, který si neumí ani pořádně posvítit na cestu a pod nohy aby vědělo kam a na co šlape. Je konec. Odevzdáte číslo a máte pocit, že pro vás skončil svět. Vlezete do autobusu, kde jsou stejně postižení, a očekáváte, že budou všichni uzavření do sebe, hrabat se ve svých bolístkách, ale nic takového. Naopak dočkáte se bouřlivého potlesku za to, že jste se dokázali bít s tratí až sem. Neskutečné, najednou si uvědomíte, že i prohra je výhrou, a že nejdůležitější není dokončit, ale postavit se na start.
Ostatně brzy v autobuse zjistíte, že tu nepanuje žádný smutek, žádné rozčarování, ale vládne tady docela spontánní kamarádství a velká naděje, která jim svítí z očí a která přímo říká: "Příští rok se postavím na start Spartathlonu znovu." A to jsou přitom mezi nimi i tací, kteří už to zkusili třeba 5x či 6x a nohu krále Leonidase si pohladili jen tajně, jako by si něco půjčovali bez dovolení, až před návratem ze Sparty do Athén, aby si odnesli v sobě ten pocit slastného doteku, který bude živit jejich duši, mysl a odhodlání celý další rok.
Takže vidíte, že Spartathlon vás naprosto uchvátí nejen tím čím je, těžkým a náročným během, ale pohltí vás i to souručenství s takto výjimečnými lidmi. Lidmi, kteří se nikdy nevzdávají a přesto, že se jim to dosud nepovedlo, tak těm, kteří doběhnou do cíle, dokáží ze srdce a z celé duše přát jejich štěstí a vítat je v cíli nadšeným potleskem.
Proto mě nemrzí, že jsem ani já, ani Jindra letos nedoběhli, protože kdyby se nám to povedlo tak jako v roce 2002, tak bychom byli ochuzeni o ten druhý rozměr Spartathlonu a možná o ten důležitější, než je pohladit si nohu krále Leonidase.
